152mm granátomet B35 Klokan
Mgr. Jan Haas
První dělostřelecké zbraně střílející horní skupinou úhlů, moždíře (Obr. č. 1), se objevují už na počátku éry střelných zbraní, na přelomu 14. a 15. století. Moždíře byly zbraně s krátkou hlavní velké ráže a po celá staletí se používaly především k dobývání pevností a opevněných měst a v neposlední řadě ke střelbě na cíle na odvrácené straně kopce. V českých zemích se o rozvoj nejen moždířů, ale dělostřeleckých zbraní obecně, zasloužili v 17. století po skončení třicetileté války kníže Václav Eusebius Popel z Lobkovic (*1609 ÷ †1677), i když jeho návrhy díky nepřízni dvora nebyly uskutečněny. A o sto let později, kníže Josef Václav z Liechtensteina (*1696 ÷ †1772), jímž navržené a zavedené dělostřelecké zbraně s různými obměnami vydržely ve výzbroji rakouské armády téměř do poloviny 19. století.
Ve druhé polovině 19. století dochází k vynálezům v oblasti techniky, a tudíž k zavádění nových materiálů do zbrojní výroby. Byť leckteré dělostřelecké konstrukce té doby působí spíš jako fantaskní díla, přesto se do výzbroje armád dostalo množství kvalitních děl. Pomalu, ale jistě začíná vítězit ocel nad bronzem a bezdýmné prachy s trhavinami nad černým prachem. První zaváděl ocelové hlavně Krupp v Essenu a v 80. letech se do hlavní z oceli pustil i Emil Škoda v Plzni. I tak ale zasáhly do bojů Velké války ještě děla s bronzovými hlavněmi a bez brzdovratného zařízení (dále jen BVZ) a to vzory z let 1861, 1875, 1880 a 1899.
Minomet se objevuje ve výzbroji armád až na počátku 20. století. Za počátek historie minometů lze považovat rusko-japonskou válku v letech 1904 ÷ 1905, kdy byly poprvé použity v září roku 1904. Vzhledem k poměrně členitému terénu kolem přístavu Port Arthur nebylo možné plnit všechny palebné úkoly polním a lodním dělostřelectvem. Bylo zapotřebí zbraně ke střelbě vrchní skupinou úhlů a na krátkou vzdálenost. Mičman Vlasjev a náčelník dělostřeleckých dílen kpt. L. N. Gobjato použili ke konstrukci minometu nepotřebné hlavně 47mm lodních kanónů Hotchkiss, které lafetovali na lafety čínských polních děl (Obr. č. 2). Mina byla jednoduché konstrukce. Tělo miny bylo plechové naplněné pyroxilinem. Ke dnu miny byla připevněna dřevěná vodící tyč na konci rozšířená, opatřená olověnou destičkou. Po této tyči při výstřelu (díky závaží na provázku) sjel dozadu křídlový stabilizátor, který se o rozšířený konec tyče zarazil. Mina byla vystřelována standartní 47mm nábojkou. Mezi koncem miny a prachovou náplní byla vložka s kónusem a vodícím kolečkem, která bránila zničení dřevěné vodící tyče tlakem prachových plynů (Obr. č. 3 ). Po počátečních problémech se stabilizací miny bylo několik těchto minometů úspěšně použito v boji.
Po skončení války v roce 1905 byl minomet považován za zbraň užitečnou pouze pro pevnostní válku, a tak do vypuknutí první světové války se vývojem a výrobou minometů zabývaly jenom německá zbrojovka F. Krupp, v Rusku GAU a od roku 1909 také plzeňská Skodawerke.
Ve vilémovském Německu se věnovala armáda dělostřelecké výzbroji velmi intenzivně. Vycházejíc ze zkušeností rusko-japonské války, zabývala se firma F. Krupp mimo jiné také konstrukcí minometu. Výsledkem tohoto snažení byl 5,3cm bombový (pumový) kanón L/19 (Obr. č. 4 ) na zákopové lafetě (5,3cm Bombenkanone L/19 in Sappenlafette). Minomet byl uložen na základové desce s nápravou a dvěma odnímatelnými tůčky. Lafeta byla celokovová s náměrovým a odměrovým řididlem. Mina sestávala s kulové (sférické) střely s vodící tyčí.
Také v plzeňské Škodovce se zabývali konstrukcí bombometu, a to už v roce 1910 a ten získal konečnou podobu v prosinci 1910. Avšak zůstalo jen u továrních zkoušek a do výzbroje rakousko-uherské armády zaveden nebyl. 10cm Bombenkanone (Obr. č. 5) byl jednodušší konstrukce než model Kruppův. Byl lafetován na dřevěné ložiště, které sestávalo z pěti dubových hranolů (125 x 110 x 1000 mm) opatřených kováním a stažených k sobě třemi železnými tyčemi. Po stranách byly čtyři úchyty pro železné tyče k manipulaci se zbraní. Hmotnost ložiště byla 140 kg. Vrchní lafeta byla kovová, otočně uložena v ložišti. Sestávala ze dvou bočnic, které byly spojeny čepem, který procházel otvorem v zadku hlavně. Dále pak byla horní ramena bočnic spojena čepem náměrového mechanizmu, který pozůstával z točítka a šroubu, který byl uchycen v oku na hlavni. Hlavni se dal udělit náměr v rozsahu +45° až +70°. Hlaveň se sklápěla také do nabíjecí polohy o náměru 30°. Zadní část vrchní lafety byla pohyblivě uchycena pomocí přítlačné matice s rukojetí k ložišti, kde byla odměrová stupnice. Zbrani šel tak udílet odměr ± 10°. Hmotnost vrchní lafety činila 80 kg. Hlaveň byla ocelová s hladkým vývrtem ráže 100 mm o celkové délce 1085 mm. Délka vývrtu hlavně byla 825 mm. V zadku hlavně se nacházela komora pro výmetnou náplň černého prachu. Objem komory byl 0,41 dm3. Z pravé strany hlavně byla umístěna náměrová stupnice. Před vrchní lafetou byla železná náprava dlouhá 94 cm, na kterou se nasazovala dvě loukoťová kola o průměru 800 mm. Prototyp byl vyroben v roce 1912 a byl s ním vykonán větší počet zkoušek.
Po vypuknutí Velké války, kdy se boje změnily v zákopovou válku, tak chyběla zbraň, která by dostřelila dál, než pěšák dohodil granát a blíž, než dostřelilo dělo. A tak se ve výzbroji armád začaly postupně objevovat především mechanické metače ručních granátů a následně se začaly na všech frontách objevovat minomety, zpočátku až roztodivných konstrukcí. Ve dnech 25. září až 8. října 1915 byly na západní frontě v bitvě u Loos poprvé použity minomety dnes již klasické konstrukce (hlaveň, ložiště, dvojnožka). Jejich konstruktérem byl Sir Frederick Wilfrid Scott Stokes (*9. 4. 1860 ÷ †7. 2. 1927).
V roce 1917 ve strojírně Ignaze Storka v Brně (pozdější Závody Bohumíra Šmerala) vyvíjeli 50cm minomet (Obr. č. 6 ), taktéž nabíjený zezadu. Zadek hlavně měl bajonetový závit. Při otvírání zbraně se hlaveň natočila a vysunula dopředu. Do zadku hlavně se vložila výmetná prachová náplň a mina. Minomet zkoušela vojenská správa, ale výsledky nesplnily očekávání, a tak minomet nebyl do výzbroje zaveden. Byl příliš těžký na přepravu, měl malý rozsah odměru a náměru, nabíjení trvalo dlouho a dostřel byl krátký. Minomet se dochoval ve sbírkách VHÚ VTM v Lešanech.
V letech první světové války vyvíjeli a vyráběli ve Škodovce minomety různých ráží jednoduché konstrukce, např. 30,5kg minomet z roku 1915 (Obr. č. 7). Základnu tvořila dřevěná nebo železná deska s nápravou a loukoťovými koly, jednoduché náměrové a odměrové mechanizmy, k zaměřování se používaly tyčové zaměřovače, případně kolimátory. Munice se laborovala v muniční továrně v Bolevci, kde došlo z důvodů nedodržení bezpečnostních opatření a selhání lidského faktoru k tragické události (Obr. č. 8). V pátek 25. května 1917 v laborační dílně 14cm min vz. 16 došlo pravděpodobně k pádu miny, což způsobilo výbuch celé linky, kde byly proti předpisům nashromážděny již zkompletované miny. Poté následovalo několik dalších výbuchů, které muničku zcela zničily. Stát zůstala pouze kantýna a komín závodní elektrárny. V průběhu války byly minomety zdokonalovány a některé typy vydržely ve výzbroji československé armády až do roku 1939. 9cm minomet vz. 17 a 14cm minomet vz. 18 (Obr. č. 9) se nabíjely zezadu po sklopení hlavně. 26cm minomet vz. 17 (Obr. č. 10) se nabíjel ústím hlavně.
Vývoj minometů po Velké válce v Československu pokračoval intenzivně až do vypuknutí druhé světové války. Především akciová společnost, dříve Škodovy závody v Plzni vyvíjela a vyráběla minomety s municí nejen pro československou armádu, ale i pro zahraničí. Minomety tvořily skupinu B, a tak v průběhu několika desetiletí vznikla řada AB1/BA1 až B36. Ne všechny minomety byly do řady B zařazeny. Vznikly tak minomety nabíjené ústím hlavně, odpalované autoperkusí nebo ručně, minomety s dostřelem regulovaným odfukem prachových plynů (Obr. č. 11), nebo nastavením náměru, minomety nabíjené zezadu ať už se sklopnou hlavní, či opatřené závěrem. Vznikly tak minomety v rážích od 50 do 305 mm. Leckteré konstrukce zůstaly jen na papíře, případně byly vyrobeny prototypy nebo jen zkušební vzorky. Na výrobě minometů, jejich součástí, se podílela spousta soukromých firem v rámci tzv. „mozaikové výroby“. Také brněnská zbrojovka přišla s 5cm minometem vlastní konstrukce.
Vývoj minometů pokračoval i v průběhu druhé světové války, kdy byly označovány jako Minenwerfer, Gerät – 21cm Gerät 69 (Obr. č. 12), případně lomítkem hmotnost miny/počáteční rychlost (20/325). Opět to byly zbraně různých ráží, nabíjených ústím hlavně či zezadu jejím sklopením. Pro zvýšení rychlosti střelby se zkoušela nabíjecí zařízení u 5 a 8cm minometů.
Po válce bylo ve výzbroji československé armády množství různých typů minometů. Jednak to byly minomety ve výzbroji našich jednotek na východní a západní frontě, pak to byly minomety z výzbroje německé armády. Bylo třeba v co nejkratší době výzbroj armády sjednotit. A tak se tyto zbraně zkoušely a postupně se nevhodné typy z výzbroje vyřazovaly. Zároveň však nepřetržitě pokračoval vývoj nových zbraní. V roce 1948 vyvíjela Škodovka 160mm minomet B31, ale orientaci na SSSR byla zakoupena licenční práva na výrobu 160mm minometu vz. 43 (Obr. č. 13). Výroba se rozběhla teprve v roce 1954 v Závodech K. J. Vorošilova v Bánovcích nad Bebravou. Bylo vyrobeno přes 220 kusů, které byly zařazeny do roku 1956 k bojovým útvarům. Zbraň však již nesplňovala požadavky. Problémem byl především malý dostřel – 5 150 m a poměrně dlouhý čas na převedení zbraně z pochodové do bojové polohy. Proto MNO vidělo řešení v zakoupení licence 160mm minometu M-160 s maximálním dostřelem 8 km. V trenčínské Konštruktě pracovali na zvýšení dostřelu minometu vz. 43 a v průběhu těchto prací přišli konstruktéři s návrhem nového minometu ráže 160 mm s dostřelem 13 km. Návrh byl v roce 1956 odeslán do SSSR k posouzení. Sověty bylo doporučeno zvýšit hmotnost miny na 40 kg a dostřel na 15 až 18 km. Minomet by při splnění těchto požadavků musel mít poměrně velkou výmetnou náplň, aby mina „dolétla“ na požadovanou vzdálenost. V červnu 1956 bylo rozhodnuto tyto vývojové práce zastavit a zahájit práce na 152mm granátometu s dostřelem 17 km.
Konstruktéři pod vedením Ing. Rudolfa Klivara přišli s originální myšlenkou, sestrojit granátomet za použití hlavně 152mm kanónové houfnice vz. 37 „Jaselské“ (Obr. č. 14), která byla ve výzbroji naší armády a také se vyráběla v licenci v plzeňské Škodovce. Díky použití této hlavně byla vyřešena munice a částečně upraveny tabulky střelby. Byl vyroben jeden zkušební vzorek (Obr. č. 15) a dva prototypy. V průběhu střeleckých zkoušek byly použity ocelové vinuté nábojnice, podle patentu Ing. Bohdana Pantoflíčka.
Granátomet prošel úspěšně zkouškami a jeho zařazením do výzbroje by čs. armáda získala výkonnou zbraň k plnění velkého množství střeleckých úloh. V případě použití 152 OFd by se maximální dostřel zvýšil na 18 367 m při Vpoč = 716,2 m.s-1. (PhD. Ing. J. Štrba, Trenčianská univerzita A. Dubčeka v Trenčíne, SR)
Byla tak v podstatě vyvinuta nová zbraň pozemního dělostřelectva. Byly použity konstrukční prvky těžkého minometu (ložiště a kolová lafeta), drážkovaná hlaveň s úsťovou brzdou a BVZ. Hlaveň má 48 drážek konstantního stoupání o délce vývrtu 28 ráží. Zbraň se nabíjela zezadu, kdy se otevření hlavně provedlo otočením sklopné hlavně kolem čepů objímky, které se otáčejí v ložiscích saní. Při výstřelu nábojnice těsnila prachové plyny. Zpětný ráz pohltila částečně úsťová brzda, BVZ a ložiště. Do kolébky granátometu je vložen pružinový amortizátor, zachycující ráz na kolébku vzniklý výstřelem. Žlabová kolébka slouží k udílení odměru a náměru. BVZ představuje jeden konstrukční celek – zákluzová brzda a vzduchokapalinový vratník. Náměrový mechanizmus se zpruhovými vyvažovači je umístěn ve dvou teleskopických stojanech, které jsou mezi sebou spojeny příčnými trubkami. V levém stojanu je uložen náměrový mechanizmus, který je možné ovládat dvěma ručními kolečky přes převodovou skříň. Odměrový mechanizmus, šroubový, je umístěn pod stojany podél nápravy. Na nápravě je otočně umístěna lafeta s přední podpěrou, která podepírá nápravu při střelbě. Jedinou nevýhodou proti 152mm kanónové houfnici vz. 37 bylo, že granátometem nebylo možné vést přímou střelbu. Byla zpracována také studie samohybného granátometu, lafetovaného na nákladním automobilu Praga P-V3S (Obr. č. 16) . V roce 1959 byl jeden prototyp granátometu odeslán na zkoušky do SSSR, kde zbraň obstála. Poté byla zahájena jednání o případném zavedení Klokana do výzbroje armád varšavské smlouvy. Údajně maršál I. S. Koněv dal k tomu ústní souhlas, leč oficiální souhlas nikdy nedorazil. Další konzultace o zavedení zbraně do výzbroje v roce 1960 opět v SSSR, za účasti ministra národní obrany armádního generála Bohumíra Lomského a ten úkol Klokan zcela nesmyslně zastavil. Byla dokončena pouze technická dokumentace pro případnou výrobu při mobilizaci.
Použití minometných konstrukčních prvků a materiálů s velmi dobrými mechanickými vlastnostmi umožnilo sestrojit zbraň, která má velmi dobré balistické vlastnosti vzhledem k nízké hmotnosti zbraně a která má jednodušší konstrukci než dělostřelecké zbraně klasické koncepce.
Prototyp č. 1 (Obr. č. 17) byl v roce 1962 předán do VDÚ v Martině a v roce 1969 do VHÚ Praha. Ač se jedná o zajímavou a ojedinělou konstrukci (nejen díky použití hlavně 152mm kanónové houfnice vz. 37) v dějinách československého zbrojního vývoje a výroby, je zastrčeně (ne)vystaven ve VTM v Lešanech, kde desítky let neudržovaný chátrá (Obr. č. 18 až 20).
Prototyp č. 2 (Obr. č. 21) se dochoval na Slovensku. Vlastní jej KONŠTRUKTA-Defence a.s., a v současné době je vystaven v areálu „Bažantnice“ firmy TASSAT Starý Tekov, jejíž majitel Jozef Hostinský je předsedou klubů vojenské historie na Slovensku.
Také byla zvažována konstrukce 120mm minometu B33-I a menšího granátometu B33-II ráže 122 mm, komorovaného na střelivo 122mm houfnice vz. 38. Projekt dostal název Klokánek (Obr. č. 22).
Vývoj pokračoval dál. Na zasedání GAU v Moskvě v listopadu 1957, při konzultacích o 152mm granátometu, bylo doporučeno zvýšit dostřel na 20 km o hmotnosti zbraně 3 000 kg. Na základě těchto doporučení bylo rozhodnuto o vývoji velkorážového 240mm minometu s dostřelem 20 až 25 km a granátu o hmotnosti cca 150 kg pod názvem B36 Kominík v Konštruktě Trenčín. Zbraň byla navržena jako jednonápravová tažená (Obr. č. 23) o hmotnosti 10 000 kg a lafetovaná na podvozku tanku T-54 (Obr. č. 24) o hmotnosti 26 000 kg. Z tanku měla být sejmuta věž a otvor po ní zakryt. Vzhledem k velikosti zbraně by byla lafetována ústím hlavně proti směru jízdy. Jelikož munice byla rozměrná a v korbě bylo málo prostoru, měla být vezena na doprovodném vozidle. A to buď na Tatře T-111S, případně na dalším upraveném podvozku tanku T-54 vybaveném jeřábem. Nabíjet se tedy mohlo buď z těchto vozidel nebo ručně přes nabíjecí žlab. Během jednání v Moskvě ve dnech 14. až 19. ledna 1959 o studii zpracované v Konštruktě, bylo navrženo lafetovat granátomet na nákladním vozidle Tatra T-111S (Obr. č. 25). Úpravy by byly minimální. Znamenalo by to upravit zadní část rámu, na který by se uchytila odměrová dráha a sklápěcí můstek zbraně. K vyklápění by se použily původní hydraulické válce a běžný naviják, zamontovaný v prostřední části podvozku. Vzhledem k délce hlavně bylo nutné navrhnout úpravu kabiny – ve směru jízdy udělat uprostřed kabiny žlab pro její uložení. Nabíjení granátometu se mělo dít z doprovodného vozidla, jako u tažené verze. Munice měla být vezena se zbraní a na doprovodném vozidle. Jako ložiště bylo navrženo získat technickou dokumentaci, případně vzorek ze SSSR od 240mm minometu M-240 a posléze by se ložiště vyráběla u nás. Byla posouzena celková koncepce zbraně a munice, dále parametry zadaných TTP a také perspektiva řešení zbraně v Československu.
Byly vyvinuty granáty OF s pyrotechnickým nebo mechanickým časovacím zapalovačem, s přibližovacím a nárazovým zapalovačem, dále dva typy granátů s přídavným raketovým motorem a dva typy granátů ATHODYD.
Pro ověření balistiky byla navržena a vyrobena balistická hlaveň s nastřelovací lafetou. Střelecké zkoušky však nebyly provedeny. Také se vyvíjely těsnící kroužky nábojní komory, které měly nahradit nábojnici. K tomuto účelu byla vyrobena zkušební bomba, s níž bylo provedeno 8 pokusů a vystřeleno 45 ran. Tyto pokusy ukázaly, že navržené kroužky spolehlivě těsní do tlaku 3 000 kg.cm-2. Při vyšším tlaku, 3 250 kg.cm-2, došlo k deformaci kroužků, jejich zadření a z toho vyplývající špatná funkce. Docházelo k profuku prachových plynů. Po ukončení úkolu Kominík byla zkušební bomba přepracována pro přejímání vložných a závitových tlakoměrů.
Ke dni 30. 4. 1960 byly zastaveny všechny práce na úkolu Kominík. K tomuto datu byly hotovy všechny výkresy a také součásti balistické hlavně.
Prameny
Předpisy
Literatura
Internet
