Ottův slovník naučný. Třetí díl, na straně 299 praví:
BARBORA – svatá panna mučednice, se narodila v Nikodemii z bohatých rodičů, stala se proti vůli svého otce křesťankou, zavázala se slibem ustavičného panenství a zůstala křesťankou domluv otcových nedbajíc. Otec sám vydal ji pohanskému soudci, který ji dal ukrutně zmučit a odsoudil ji k smrti. Její vlastní otec Dinoskur sťal ji mečem, ale hned na to bleskem byl usmrcen. Stalo se to za pronásledování císaře Maximina. Sv. Barbora ctí se jako patronka proti náhlé a nenadálé smrti. Jest patronkou umírajících, proti bouři a požáru a čítá se proto ke 14 svatým pomocníků. Jest dále patronkou dělostřelců a horníků. Vyobrazuje se palmou, korunou a věží, na lodích francouzských a španělských jest její obraz vyvěšen nad komorou, v níž se prach chová, po čemž tato komora sama sluje "Barborou". Památka její se koná 4. prosince.
O sv. Barboře hovoří literatura velice rozsáhle a její život dopodrobna popisuje.
Nebyli bychom překvapeni, kdyby první zmínky o jejím životě byly napsány ještě před jejím narozením.
Nicméně mnohé údaje jsou nepřesné nebo se v některých podrobnostech rozcházejí. Většina pramenů se shoduje na tom, že sv. panna Barbora se narodila počátkem třetího století n. l. v Nikodemii z bohatých rodičů.
Otec Dioskur maje než tuto jedinou dceru, pečoval o její výchovu i vzdělání, ovšem způsobem pohanským. Umínil si, že ji odloučí od světa, aby nemohla stýkati se s nikým jiným než se spolehlivou čeledí a vybranými učiteli. I zavřel dceru do zvláštní části domu svého, vystavěné na způsob pevné věže, zřídiv ji tu skvostný a< >pohodlný byt, do něhož měli přístup jen domácí služebníci a učitelé, kteří vysoce nadanou dívku vědám a< >uměním vyučovali. Barbora trvajíc v samotě a nejsouc ničím rušena jala se vážně přemýšleti o věcech božských, o věčnosti, o světě i člověku a jeho úkolu na zemi. Než buď tomu jak buď, milostí Boží uvěřila Barbora v Krista Ježíše a stala se horlivou jeho vyznavačkou a proti vůli svého otce křesťankou. Zavázala se slibem ustavičného panenství (jaký krutý osud si přichystala) a zůstala křesťankou domluv otcových nedbajíc.
V tu chvíli zvrhla se otcovská láska jeho k jediné dceři v šílenou nenávist. Soptě hněvem chopil se meče a hnal se po Barboře, a byl by ji na místě zavraždil, kdyby nebyla rychle uprchla a v horách se ukryla. Jako hladový vlk potom slídil po dceři, až kterýsi pastýř vyzradil mu skrýši její. Tu vrazil na ni, anaž právě se (resp. učila dělostřelbu) modlila, a ztrýzniv ji nemilosrdně, dal ji od služebníků spoutati a dovésti nazpět do věže. Myslil, že donutí ji hladem a tuhým vězením k povolnosti, ale zmýlil se. Statečná křesťanka radovala se, že dáno jest jí pro milého Spasitele trpěti. (Vzpomeňte těchto slov, až si budete stěžovat na kvalitu a množství stravy.)
I nedala se ani hrozbami ani ukrutnostmi otcovými zviklati ve víře své a předsevzetí, že zachová si panenství. I rozzuřil se Dioskur tou měrou, že potlačiv v sobě přirozený cit otcovský, sám svázal dceru a odvezl k soudci Marcianovi, který ji dal ukrutně zmučit a odsoudil ji k smrti. Její vlastní otec Dioskur sťal ji mečem, ale hned na to bleskem byl usmrcen.
Sv. Barbora počítá se do sboru čtrnácti svatých Pomocníků. Věřící lid ctí a vzývá ji za zvláštní patronku proti náhlé a nekajícné smrti. Také v různých nebezpečích, zvláště proti ohni, blesku, bouři a požáru bývala tato světice důvěrně vzývána. Obrazy její dávány na zvony, jimiž zvonívalo se proti mračnům, na prachárny i zbrojnice. Na válečných korábech francouzských a španělských býval obraz její nad komorou, v níž chová se střelný prach a komora sama přezvána "Barborou“. Kromě dělostřelců mají sv. Barboru za patronku zvlášť havíři a hutníci. Vyobrazuje se palmou, korunou a věží.
Památka její se koná 4. prosince roku toho kterého.
