Rakety - historie

Rakety

V roce 1232, když Mongolové obléhali město K´ai-feng, čínští obránci použili pravděpodobně rakety či jiné zbraně, u nichž lze předpokládat využití směsi charakteru střelného prachu k zápalným účelům nebo k prodloužení doletu. Podobné užití Mongoly se předpokládá v bitvě u Lehnice roku 1241 (odehrála se mezi slezským a malopolským knížectvem a Mongoly 9. dubna 1241) i v dalších případech na Pyrenejském poloostrově a v Itálii. Pak se rakety objevují v řadě evropských teoretických spisů o dělostřelectvu, ale zásadní změna přišla koncem 18. století, kdy vojáci Hajdara Alího, knížete Majsúru, použili u svých raket kovový válec pro pohonnou směs. Dolet se tak zvýšil asi na 1 km. Nasazení raket se výrazně rozšířilo za jeho syna Tipú (bitva u Seringapatamu). Pod dojmem zpráv o těchto událostech zahájil Sir William Congreve experimenty s kompozicí, standardizoval konstrukční detaily a vyvinul výbušnou a zápalnou hlavici raket stabilizovaných na počátku letové dráhy odpalovací tyčí. Produkoval rakety v osmi velikostech (do 60 liber), které byly užívány proti městům z lodí (Boulogne 1806, Kodaň 1807) a za britsko-americké války v letech 1812–1814 i proti pozemním útvarům. Rakety dosahovaly dostřelu až 3,2 km. V polovině 19. století William Hale vyvinul raketu stabilizovanou rotací.

V Rakousku začaly být rakety zaváděny do výzbroje od roku 1815. Od roku 1817 měl tuto výzbroj přidělenou Feuerwerks-Corps, změněný v roce 1850 na Raketeur-Corps,následně v roce 1854 na Raketeur-Regiment a konečně roku 1863 na Raketeur- und Gebirgs-Artillerie-Regiment. V roce 1864 byl tento pluk zrušen a raketové baterie byly přiděleny devíti dělostřeleckým plukům (č. 1 – 5, 7 – 10). V roce 1867 byly rakety z výzbroje odstraněny.