Autor: Jaroslav Stojan
…vlastně značí dělo, kus, kanón, moždíř a jinou hrubou střelbu a co k tomu náleží a s čím jest co v poli neb při obléhání činiti. Stojí pod komandem polního zbrojmistra, který pak velí svým generálům, plukovníkům a ostatním důstojníkům a jenž bývá ve Francii nazýván Grand maitre d´Artillerie. Bývá však také toto jméno pro vědu, která se zabývá přípravou a udržováním děl a kusů a uměním zbrojmistrovským a ohněstrůjcovským.
Uvedená definice vznikla v době, kdy artilerie (nebo-li dnešním jazykem dělostřelectvo) byla již svébytným druhem zbraně a často rozhodovala bojové střety. Dělostřelectvo prodělávalo významný, především technický rozvoj – od skromných počátků ve 14. století přes poměrně systematické použití děl v husitských válkách, ustanovení sebevědomého stavu dělostřelců v 15. a 16. století až ke vzniku samostatné kategorie se stálým kádrem důstojníků a profesionálních specialistů v rámci obsluh. V té době se artilerie stává ve střední Evropě stálou součástí vojenských kontingentů, zejména v bojích proti expandující osmanské říši. Původní název ovšem zněl arcolai (také akeley), velitelem byl arkolai-majstr (podle svědectví známého válečníka z uherského bojiště konce 16. století Jindřicha Michala Hýzrla z Chodů). Roku 1553 mělo tehdejší císařské vojsko 108 polních děl.
Třicetiletá válka pak znamenala postupný a systematický rozvoj dělostřelectva v armádách všech účastníků. Pozornost mu věnoval Valdštejn, který byl iniciátorem unifikace do té doby velmi rozmanitých typů děl. Ještě důslednější byl jeho rival, švédský krák GustavII. Adolf, jenž kromě nových mobilnějších typů přechodně zavedl i děla kožená (tedy s koženým pláštěm hlavně) a výrazně změnil taktiku. Roku 1630 Gustav Adolf organizoval dělostřelectvo do quasi-plukovní struktury o šesti kompaniích (plukovní děla, tři pro těžší, po jedné pro specialisty a minéry); v roce 1632 měl dělostřelecký štáb hlavní polní armády 1200 mužů. Přípřeže a muniční vozy švédský král nenajímal jako ostatní vojevůdci, ale začlenil je jako součást armády. Význam dělostřelectva dokládá nejvyšší podíl rodilých Švédů v artilerii. Podobně jako pro mušketýry zavedl Gustav Adolf pro usnadnění a zrychlení nabíjení patrony, u plukovních děl často obsahující kromě prachu i střely (koule, granáty nebo kartáče). Inovace Gustava Adolfa s větší či menší rychlostí aplikovaly i další armády na evropském bojišti. Ve stejném čase (1630) byla ve Francii zřízena první škola pro důstojníky dělostřelectva.
Při zřízení stálého císařského vojska Ferdinandem III roku 1649 v něm dělostřelectvo nefigurovalo vůbec. Vydržování artilerie v míru se pokládalo za přepych a proto byla děla deponována v arzenálech (mj. v Budějovicích a Krumlově). Ale již v roce 1656 bylo v důsledku hrozícího válečného konfliktu dělostřelectvo aktivováno a od té doby zůstává stálou součástí armády.
Opět ve Francii (tentokrát již v armádě Ludvíka XIV) existovalo roku 1668 dokonce dvacet kompanií školených bombardýrů, tedy poddůstojníků-dělostřeleckých specialistů. Vývoj dělostřelectva pokračoval dál velmi intenzivně, neboť politické a hospodářské změny v absolutistických monarchiích tehdejší Evropy umožňovaly v rámci budování stálých armád i masovou výrobu zbrojního materiálu s unifikovanými parametry (ráže, skladba slitiny, dimenze hlavní a lafet apod.). Náročný výcvik dělostřelců předpokládal osvojení základních znalostí příslušných odborných disciplin (balistiky, matematiky, geometrie a fyziky). Tyto vědomosti se striktně vyžadovaly především u důstojníků, kteří se vzdělávali na nově zřizovaných vojenských technických školách od Francie po Rusko.
V Habsburské monarchii se k dělostřelectvu v polovině 18. století – tedy již jako k samoastatné zbrani – řadili zpočátku rovněž mostaři, šancknechti a minérský sbor a vozatajstvo. Tyto technické jednotky se však za vedení polního zbrojmistra Oldřicha hraběte Kinského v roce 1772 osamostatnily.
O vlastní tereziánskou artilerii se ještě několik let předtím velmi zasloužil také polní zbrojmistr Václav kníže z Lichtenštejna (Liechtenstein). Díky němu byly odlehčeny hlavně, z kvalitnější děloviny (slitiny mědi a cínu – bronz, někdy s malým množstvím zinku nebo antimonu), zlepšeno odpalování a zavedeny dávkované náboje. Nově zřízené výzkumné dělostřelecké středisko v Týně nad Vltavou bylo zároveň spojeno s výcvikovým prostorem a střelnicí. V červnu 1753 zde byly dokonce zkoušeny – ovšem neúspěšně a s katastrofálními následky – první rakety. Pod Lichtenštejnovým dohledem se pak císařské dělostřelectvo definitivně emancipovalo jako samostatný druh vojska.
Podobně tomu bylo i v dalších armádách. V pruském vojsku Bedřicha II. bylo poprvé v Evropě roku 1759 zřízeno jízdní dělostřelectvo, přidělované pro svou pohyblivost k operacím jezdeckých pluků. Jinak nábožensky poměrně indiferentní pruský král zakázal k artilerii přístup katolíkům.
Francouzská královská armáda před revolucí prodělala řadu reforem. V případě dělostřelectva vynikl svým organizačním a technickým talentem generál Gribeauval, mimochodem Lichtenštejnův žák. V dělostřeleckém učilišti v Brienne ještě v dobách monarchie studoval také kadet Napoleon Bonaparte, který z artilerie učinil obávanou a efektivní zbraň. Pro pruské dělostřelectvo byla typická modrá barva lafet, pro francouzské červená, pro rakouské světle okrová nebo přirozený odstín a pro ruské byla charakteristická zeleň.
Ostatně i v ruském dělostřelectvu proběhly četné inovace. Tak roku 1758 generál Šuvalov uvedl do výzbroje svůj vynález nového rychlopalného polního děla známého jako Šuvalovův jednorožec, střílející všechny druhy munice.
