První zmínky o dělostřelectvu se datují na začátek 14. století. Své předchůdce mělo dělostřelectvo ve válečných strojích, metajících těžké nebo zápalné předměty do opevněných míst bez užití střelného prachu. Vyskytovaly se vcelku vzácně a vývoj vojenství neovlivnily.
Vznik dělostřeleckých zbraní je spjat s využitím střelného prachu. Palná zbraň je evropským objevem, zřejmě z přelomu 13. a 14. století. V polovině 14. století byla známa již ve většině Evropy. K Čechám se první zmínka vztahuje k roku 1373, což nijak nevylučuje dřívější znalost. Vojenským potřebám doby odpovídal sklon k těžším zbraním. Vznikly bombardy, u nás zvané velkými puškami, často ohromující ráže (90 cm i více). Když se koncem 14. století začaly bořit hradby měst a hradů, získalo dělostřelectvo palebnou převahu nad ostatními druhy zbraní a položilo základy k novému vývoji vojenství.
Klíčovou postavou dělostřelectva od počátku až hluboko do 17. století byl puškař – nevoják, samostatný řemeslník, součastně tvůrce děla i jeho velitel v boji. Za úplatu vstupoval s dělem i obsluhou do různých služeb.
Na počátku 15. století patřila děla již k pravidelné, ale stále vzácné výzbroji evropských armád. Pro boj v poli se nehodila, chyběly k tomu technické i vojenské předpoklady. Polní dělostřelectvo vytvořila v evropském vojenství husitská vojska. Začlenila děla do své organizace polních vojsk a díky nové taktice je uplatnila přímo na bojišti. Husité přizpůsobili svým možnostem známé druhy děl – tarasnici, srubnici, vytvořili i nový druh – houfnici. Ta se rychle rozšířila a její český název žije dodnes i v cizí vojenské terminologii.
Rozvoj hutnictví umožnil rozmach dělostřelecké techniky. Na dělové hlavni se v těžišti objevily čepy, umožňující jednoduché spojení s lafetou a snadnou změnu elevace Již po roce 1350 nastala éra dělových koulí, trvající do poloviny 19. století.
V 16. a 17. století se dělostřelectvo stalo poprvé předmětem vědeckého bádání a byly položeny základy experimentálního teoretického rozpracování. Výsledkem byl pokrok v zamíření děl (dělový kvadrant, mechanické zaměřovače). Při míření děl se v 18. století uplatňovala již jednoduchá hledí. Nastavení náměru podstatně ulehčil elevační řídící šroub, který se objevil už v 15. století, ale plně se prosadil až v 18. století.
Budování a růst dělostřelectva jako základního druhu vojsk si vyžadovalo početné a kvalifikované odborníky velitelské a technické, proto se v 18. století setkáváme v řadě armád se vznikem a rozvojem speciálních dělostřeleckých škol. Nejproslulejší byla petrohradská, založená r. 1820, na níž působila řada vědců světového jména.
Rozmach dělostřelectva se od 18. století stále účinněji opíral o rozvoj přírodních věd. Vycházely teoretické práce zdůvodňující zásady konstrukce a výroby dělostřeleckého materiálu, rozebírající dráhy letu střel, vydávaly se také učebnice, příručky a poprvé i tabulky střelby, určené již pro praxi.
V 19. století vznikla nová dělostřelecká technika zvaná dnes klasickou. Nejdříve se prosadila děla s drážkovanou hlavní a se střelou válcového tvaru a následoval všeobecný přechod k nabíjení zezadu. Vládnoucí dělový bronz byl vytlačován ocelí, zvýšený výkon a účinnost přinesl bezdýmný střelný prach a nové trhaviny. Rozhodujícím krokem bylo brzdovratné zařízení, zajišťující dělu konečně při střelbě stabilitu a klid.
Pronikavé změny v dělostřelecké technice se na přelomu století odrazily v postavení dělostřelectva na bojišti a ovlivnily zásadně vedení bojů. V rusko – japonské válce 1904–1905 se poprvé objevil minomet. Nově se tu uplatnila nepřímá palba ze zakrytých palebných postavení, rychle převládla a trvale změnila taktiku, palebnou přípravu a materiální vybavení dělostřelectva. První světová válka 1914–1918 přinesla prudký růst počtů děl, proběhla rozsáhlá modernizace a vznikly nové zbraně. Důraz byl kladen na dostřel, považovaný do roku 1914 za druhořadý. Počet těžkých děl vzrostl několikanásobně, objevila se dalekonosná děla. Minomet se nyní těšil všeobecnému uznání. Zrodilo se záhy nové protiletadlové a v závěru války také protitankové dělostřelectvo. Dosud vládnoucí šrapnel byl zatlačen do pozadí tříštivým a trhavým granátem, objevila se chemická munice.
Na bojištích způsobilo dělostřelectvo nejvíce ztrát – až 75%. Stalo se tak hlavní palebnou silou pozemního vojska i válečného námořnictva.
Historie a zkušenosti vojenského umění jednoznačně potvrzují, že dělostřelectvo má a, pokud diletanti nerozhodnou jinak, i v budoucnu bude mít významné postavení mezi druhy vojsk, které svojí palbou podporuje a vytváří podmínky pro účinné vedení boje. Dělostřelectvo disponuje velkou palebnou silou a přesností palby, je schopno rychle soustřeďovat palbu na nejdůležitější cíle a proto je hlavním prostředkem palebného ničení nepřítele. Dělostřelectvo je vyzbrojeno moderními zbraňovými systémy, samohybnými děly a minomety různých ráží. Nepřetržitá palebná podpora a úzká součinnost dělostřelectva se vševojskovými jednotkami tvoří základ úspěchu v boji.
Důležitou úlohu připravenosti dělostřelectva mají velitelé, kteří musí být dělostřelci tělem i duší. Dělostřelci vždy byli vzdělaní, znalí, poctiví, houževnatí i velkorysí. Dělostřelci, to vždy byli silní muži, chlapi z ocele. Dnes to platí stejně. Dnes i žena musí být chlap z ocele. Jinak by nedokázali s úsměvem snášet útrapy, které život kanonýrský a rozkazy nadřízených přináší.
